Česká škola lyžování

KLASICKÉ SMYKOVÉ OBLOUKY - jsou zahajovány rotačním či protirotačním impulsem trupu na odlehčených lyžích. Tato technika vznikla v době, kdy tvar lyže zatáčení moc nepodporoval, úprava tratí nefungovala a k zatočení byl proto nezbytný výrazný rotační/protirotační impuls trupu. Ten sice pomáhal k zatáčení, ale velké transporty hmotností přinášely časté chyby. Proto v 50tých letech minulého století nahradila „Francouzskou rotační techniku“, „Rakouská protirotační technika“, která tyto transporty výrazně zmenšila. Klasické smykové oblouky zůstaly ve výbavě lyžařů i po příchodu „Carvingu“, protože se velmi dobře hodí do náročnějších terénních podmínek a volného terénu, kde odlehčení lyží (po odrazu z hran) spojené s rotačním či protirotačním impulsem usnadní zatáčení a smykem se dobře reguluje rychlost.

CARVINGOVÉ OBLOUKY - využívají významně tvar moderní lyže a tak trup již může zůstat v neutrálním postavení. Carvingové oblouky vznikly jako snaha závodníků odbourat "nebezpečné" transporty hmotností a vyříznout oblouk bez smyku = "dojet" + "co nejrychleji" do cíle. Jde o techniku oddělené práce dolních končetin, ve které oblouk zahajujeme na zatížených lyžích a dál je řídíme diferenciací tlaku do jejich vnitřních hran. Nepopiratelnou výhodou je, že lyže máme pod neustálou kontrolou, lyže drobné nerovnosti lépe přejdou v jedné stopě = „špička pata“, než smýkáním a pokud oblouky zbytečně nezavíráme, je tato technika i méně fyzicky náročná, než neustálé zapojování svalů při korekci smýkání. To jsou také důvody, protoč tuto techniku postupně převzali od závodníků i sportovní lyžaři a moderní lyžařské školy. Pohybovým ideálem carvingu je vyříznout oblouk bez smyku, což lyžaři přináší nové-euforické pocity z rychlosti, přesného/mezního využívání působících sil = přesného vyladění dynamické rovnováhy. Při čistém vyřezávání je tato technika ovšem velmi náročná na citlivé „ladění“ dynamické rovnováhy a lyžař se pohybuje poměrně vysokou rychlostí už na středních sklonech svahu.

OBLOUKY S DRIFTOVÁNÍM – využívají stejnou techniku pohybů, jako carving, jejich cílem však není čisté řezání, ale aktivní driftování lyží ve směru oblouku, kterým se dobře reguluje rychlost. Lyže do driftování uvádíme citlivou změnou hranění, změnou tlaku, rotačními pohyby dolních končetin…nebo jejich kombinacemi. Míru a směr driftování řídíme citlivou změnou hranění a aktivními pohyby dolních končetin ve směru zatáčení. Jde o techniku, podobnou situaci, kdy podmínky překročí lyžařův PCL ( Personal Carving Limit) a lyže mu vynuceně „driftují“. Rozdíl je v tom, že u aktivního driftingu nejde o  pasivní usmeknutí, ale cílenou-aktivní činnost ve směru oblouku. Touto technikou lze dobře regulovat rychlost a sjíždět bez změny pohybového principu i náročnější svahy, na které již lyžař „carvingem nestačí“.

Přejít z „CARVINGU“ do „AKTIVNÍHO DRIFTOVÁNÍ“ či ke „KLASICKÝM SMYKOVÝM OBLOUKŮM“ není žádný neúspěch či ostuda. Umění vhodně a plynule přecházet mezi těmito způsoby zatáčení, ukazuje naopak na vysokou kvalitu lyžaře i jeho pedagoga.